NEJČASTĚJŠÍ DOTAZY A ODPOVĚDI

Pokud je pro uživatele i při práci v první a druhé úrovni motivující a zajímavý předmět – aktivita, která se ve slovníku DaR nenachází, je vhodné znak převzít ze zásoby Českého znakového jazyka a v případě potřeby jej individuálně přizpůsobit.

U některých uživatelů možná bude postup při zavádění znaků pomalejší a nepodaří se nám s nimi postoupit rychle do další úrovně. Nicméně je důležité usilovat alespoň o práci v rámci úrovně 1, i když zatím není příliš úspěšná, či alespoň doprovázet naši řeč základními znaky označujícími především předměty či činnosti. Je důležité, abychom znak nebo znaky, na které se zaměřujeme, aktivně a patřičně používali my sami a přirozeně tak, jak mluvíme. Doporučujeme nerezignovat a nepřestat znak užívat i přesto, že ho klient zatím nepoužívá, neznakuje a my máme tak pocit, že se nám práce vůbec nedaří. Vždyť také přece nepřestaneme mluvit na dítě jen proto, že zatím nemluví nebo nám málo rozumí. Souběžně se znakováním lze ovšem zkoušet alternativní komunikaci pomocí předmětů (výběr), případně fotografií.

Je hodně důležité, aby byl uživatel opakovaně vystavován propojování mluveného slova s jeho vizuální stopou– znakem, případně i s přímou podporou (znak uděláme společně s ním pomocí jeho rukou). Mějme na paměti, že znak zvyšuje porozumění mluvenému slovu a podporuje jeho zapamatování. Důležité také je, abychom při komunikaci s těmito klienty pokud možno pro jeden pojem pouze jedno slovo, např. jen míč, nikoli i balón, míček, kopačák apod. A jak už bylo několikrát řečeno – znakovat můžeme při řeči naprosto přirozeně v každodenních situacích i v případě, že se nám zdá, že uživatel znaky vůbec nijak nesleduje, nevnímá a žádný z nich neopakuje. Podporujeme tím porozumění.

S některými uživateli můžeme začít budovat rovnou komunikaci ve větách na úrovni 3 a rozšířením jejich slovní zásoby se dostat již zcela mimo úrovně DaRu – tedy začít například s nácvikem znaků z českého znakového jazyka. Není nutné procházet všemi úrovněmi, rozhodujeme se podle jeho dosažených komunikačních kompetencí.

Nejde o slova, která jsou důležitá pro uživatele, nemotivují ho k užívání znaků, nemá z nich bezprostřední užitek, radost. Komunikaci o těchto věcech si přejeme spíše my. Tyto znaky jsou pro začátek buď příliš abstraktní, nebo nedostatečně motivující. Uživatel na počátku práce potřebuje znaky propojovat s aktivitami nebo předměty, které jsou pro něj skutečně zajímavé, atraktivní, které ho zaujmou a přinášejí mu rychlý užitek či příjemný pocit.

V první úrovni se sice doporučuje při vyžádání danou věc-aktivitu poskytnout vždy, ale je jasné, že to v této fázi děláme kvůli tomu, aby uživatel pochopil, že provedením znaku vyvolá reakci, která je pro něj příjemná, jde tedy o řízené zavádění znaku. Pokud si uživatel znakem již o něco říká opakovaně, je zjevné, že souvislost pochopil, a pokud mu aktivitu/věc/jídlo tak často poskytnout nemůžeme, prostě odmítneme, opět můžeme využít přitom znak (hotovo-konec, není, ne). Ke srozumitelnosti sdělení také napomáhá vizualizace dostupného množství či opakování činnosti. Vhodné bude současně zavádět další znaky, abychom komunikaci rozšířili o další atraktivní témata.

Z praxe víme, že tato situace může nastat. Zároveň při jejím bližším rozboru někdy dojdeme k tomu, že celkově má uživatel k dispozici velmi málo zajímavých a atraktivních stimulů i možností výběru (to může být někdy třeba v pobytovém zařízení), na místě je pak zamyslet se nad změnou své práce, nad rozšířením nabídky aktivit v životě klienta.

Obvykle na nějaké možnosti přijdeme. Pokud ani tak nenacházíme nic, co daného člověka stimuluje, zdánlivě nemá o nic zájem, ani o jídlo, pochutiny, je hyperaktivní, u ničeho nevydrží, vše zahodí, řešením je i tak používat jednoduché znaky při běžných činnostech, provázet jimi svou řeč. Vystavujeme ho tak neustále propojení konkrétní činnosti se slovem i pohybem, stále bychom se také měli snažit najít alespoň jeden nebo dva stimuly podobné těm, které jsou jako příklady uvedeny u první úrovně a které jsou pro něj alespoň částečně atraktivní, abychom mohli aktivní použití znaku nacvičovat.

Tyto pocity jsou naprosto pochopitelné a minimálně zpočátku se jim asi málokdo ubrání. Kromě toho, že užívání manuálních gest skutečně naše okolí zřejmě zaznamená a případně i komentuje, je to na začátku podobné, jako bychom se snažili na své dítě (klienta) mluvit cizím jazykem, který nám vůbec není přirozený. K postupnému překonání ostychu či pocitu trapnosti na veřejnosti může pomoci vzrůstající samozřejmost, s kterou znaky používáme v prostředí, kde nás nikdo cizí nesleduje, tedy doma, ve škole, v zařízení. Velkou motivací je také zjištění, že uživatelovy možnosti dorozumění se reálně zvýšily, že najednou sdělí věci, které předtím nemohl. V neposlední řadě povzbudí setkávání, sdílení, výměna zkušeností s těmi, kdo se znakováním také začali.

U dítěte, které se již pomocí znaků kompetentně dorozumívá, může být vhodné se pokusit komunikaci pomocí znaků během předškolního období kombinovat i s komunikací například pomocí komunikačních tabulek či komunikační aplikace na tabletu. Neznamená to, že by dítě mělo přestat užívat znaky, ale že přidáme prostředek, který mu pomůže i tam, kde jeho znakům okolí příliš nerozumí.

Může dojít ovšem i k situaci, kdy uživatel (dítě i dospělý) jiný způsob komunikace nepřijímá. Pak by mělo být samozřejmostí předání informací mezi pečovateli z obou prostředí, například seznamu používaných znaků s popisem provedení, videoukázky, nejvhodnější bude opět osobní setkání. Není to zbytečný "luxus"- možnost komunikovat je jednou ze základních lidských potřeb i práv a měli bychom udělat vše pro to, abychom ji podpořili!